S minulostí a deformovaným přístupem k selskému stavu

se česká společnost ještě nevyrovnala

K neprospěchu celé české společnosti je s postupující dobou od listopadu 1989 stále méně lidí, komunit a oficiálních i neoficiálních akcí, na kterých by se zejména mladým lidem připomínaly křivdy a metody předlistopadového režimu. Pokud přitom někdy někde na ohlédnutí do doby vlády dělnické třídy přece jen dojde, diskutuje se většinou o tématech ekonomických či politických, jako byly represe politických i názorových odpůrců.

To je do jisté míry i jedním z nosných témat týkající se udílení ceny Antonína Švehly, domnívám se ale, že je docela žádoucí toto téma rozšířit o připomínku naprosto nejzásadnějšího důsledku období druhé poloviny minulého století, a to o oblast škod morálních. Současný vývoj naší společnosti totiž každodenně a na všech úrovních dokazuje, že si většina občanů naší země nese stigma předlistopadové morální devastace stále s sebou a nedokáže se s ním vyrovnat.

V oblasti zemědělství je jedním z viditelných důsledků skutečnost, že slova sedlák nebo selský stav prakticky vymizela z našich slovníků. Pro laickou veřejnost naopak téměř neviditelným, v principu ale zcela zásadním dědictvím minulosti je přístup státu a zejména jeho silových a soudních složek k procesu zemědělských restitucí a aktuálně i v přístupu k připravovaným církevním restitucím. Desetitisíce případů výdeje v 50. letech ukradeného majetku po celou dobu tohoto procesu, který stále ještě není ukončen, lze společným jmenovatelem charakterizovat jako proces, v němž stály orgány Policie ČR, státních zástupců, soudů či soudních znalců, a zejména představitelé většiny politických stran proti těm, kteří usilovali o vydání svého majetku. Díky tomu se jej drtivá většina oprávněných osob nedomohla v takové výši, která by jim náležela, a někteří se jej nedomohli vůbec.

Přezíravý vztah státu k soukromému majetku a základním lidským svobodám, mezi které patří i právo svobodně se svým majetkem nakládat, trvá dodnes. Hlavní příčinou je, a to i na straně některých restituentů, téměř naprostá absence právního povědomí, neschopnost prezentovat vlastní názor, bojovat o své svobody a vlastnická práva, což je zejména dědictvím předlistopadového režimu. Ten ve většině případů vymyl za několik desítek let mozky téměř všem svým občanům a programově podpořil negativní vlastnosti, jako je závist nebo udavačství. Sedlák, jako někdejší symbol hrdého a svobodného občana, tím fakticky přestal existovat, alespoň oficiálně. A ve své podstatě neexistuje ani dnes. Není to však vina sedláků jako takových, ale vývoje, a to v současné době nejen v české společnosti, který spoutal selský stav množstvím povinností, evidencí a pravidel, která podmiňují získání dotací.

O to důležitější je existence a společenská ocenění všech, kteří hájí základní lidské svobody, jejichž symbolem selský stav byl, a kteří jsou schopni je obhajovat proti aroganci státních úředníků, politiků i závistivých laiků. Je to velmi důležité zejména v dnešní době s posilujícími trendy regulací všeho druhu, v době plíživého omezování lidských a podnikatelských svobod ve jménu emotivních ideálů či deklarativních veřejných zájmů. Množství legislativních iniciativ tohoto typu stále stoupá, od návrhů porušení domovních svobod při kontrolách topných zařízení nebo nejnověji v zájmu ochrany zvířat proti týrání, až po vyvlastňování majetku prostřednictvím exekucí či vyvlastňování pozemků ve veřejném zájmu. Vše má přitom na první pohled jakýsi racionální důvod – jistě většina lidí chce dýchat čistší vzduch, jezdit po levněji stavěných dálnicích a silnicích a určitě souhlasí s nějakými sankcemi za týrání zvířat. Domovní svoboda či nezcizitelnost privátního majetku a právo s ním svobodně nakládat jsou ale, myslím, o něco vyšší hodnoty, než taková záchrana akvarijních rybiček před vyschnutím vody v akvariu, což je jedna z možných forem zmiňovaného týrání zvířat.

Premiér Petr Nečas v poslední době několikrát zdůraznil, že prioritou současné vlády je, aby stát nepřekážel podnikatelům. To je určitě správná idea, zejména, když by byla naplňována. Ještě větší prioritou je ale nepřipravovat podnikatele ani ostatní občany o základní lidské svobody, které i v naší legislativě zaručuje Listina základních práv a svobod, coby součást naší Ústavy. Pro to, abychom na to nezapomněli, je třeba být neustále aktivní. Třeba i prostřednictvím oceňování osobností Cenou Antonína Švehly.

Petr Havel