Cena pro Luďka Navaru

Když jsem se dozvěděla, že Luděk Navara, můj kolega z MF DNES, dostane 8. prosince 2010 Cenu Antonína Švehly, udělovanou NFAN, lehce jsem zatápala v paměti. Vybavila jsem si nespočet jeho článků, jeho silných lidských příběhů, které mě vždycky upoutaly a nenechaly nedočíst. Ale napsal někdy něco o agrárníkovi Švehlovi? Nebo o zemědělství jako takovém? Na to přece máme v deníku jiného specialistu.

Že by to nějak souviselo se studiem stavařiny, kterému se věnoval – a pak tohle téma opustil? Těžko.

Na chvíli jsem si i připustila myšlenku, že Luděk nemusel na tohle téma napsat nic, a stejně by si cenu zasloužil a možná by to ani nikoho nepřekvapilo.

Pak jsem zvedla telefon a zavolala panu Vláškovi. A on mi řekl, že je to především za jeden článek, který si už – Luďku promiň – nepamatuji. Respektive musela jsem si jej připomenout v archívu. Jmenoval se Vyhnání sedláků je zločin, který nevidíme, ačkoli jej máme stále na očích. Obsah tu není nutné popisovat – plyne už z názvu.

Samozřejmě, že to není jen za tento článek, pokračoval pan Vlášek. Když prý vyslovil na schůzce, kde se o cenách jednalo, jeho jméno, všichni jej podpořili. Protože je to prý zkrátka výborný novinář.

Vybavila jsem si, když jsme před dvěma roky v nadaci Českého literárního fondu hlasovali o tom, kdo by měl dostat hlavní novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského. I tehdy padlo jméno Luďka Navary, i tehdy bylo podpořeno plným počtem hlasů. Protože je to zkrátka výborný novinář. Cenu dostal za odkrývání toho, co nemá být zapomenuto. Za odkrývání zločinů nacismu a posléze komunismu. Myslím, že i ta dnešní cena s tím souvisí.

Povím vám, zač si Luďka Navary vážím. V prvé řadě za to, že je to poctivý novinář. Nejde prvoplánově za skandálem, o to výbušnější jeho texty jsou. Nepíše povrchní rychlokvašky, o to jsou ty texty věrohodnější. Není „šrapnelista“, jak osobně říkám novinářům, kteří chtějí pecku za každou cenu a hned. O to je prostě novinář, kterému věříte, i když s ním třeba zrovna nesouhlasíte. Není jich dnes bohužel mnoho.

Za druhé si Luďka vážím za to, že není předpojatý novinář. Má pevný názor, a přece nikdy předem nevíte, co napíše. Ostré pero má dnes leckdo, ale některé komentátory už zkrátka ani není potřeba číst – už předem je vám jasné, k čemu dospějí. Luděk Navara mě naopak kolikrát překvapil jiným, nečekaným, lidským, zkrátka nefanatickým pohledem.

Trochu mě mrzí, že už Luďka nepotkávám na chodbách redakce tak často jako dřív. Věnuje se teď více jiné práci, chystá pro Českou televizi nový seriál s názvem Po stopách 3. odboje. Takže mu držím palce.

A mimochodem, když jsme s ním mluvila o této ceně, vyprávěl mi, jak jsou ve srovnání s Rakouskem či Bavorskem naše vesnice „poměšštěné“. A jak jej fascinovalo, když v jednom bavorském městečku, kde křtil knihu, uviděl v centru dvůr a v něm krávy.

Třeba svůj příští seriál natočí o kravách. A já myslím, že by mě to bavilo.

Martina Riebauerová, zástupkyně šéfredaktora MF DNES

Fotomomentky

z udělení Ceny NFAN Antonína Švehly Luďku Navarovi a Petru Havlovi 8.12.2010