Z médií


Nový literární vavřín: Cena Jana Beneše Tisk Email

Nadační fond angažovaných nestraníků

 

vstupuje ráznými kroky na pole českého písemnictví: od loňského roku zakládá a vyhlašuje jednu literární cenu za druhou. Což je nepochybně dobře, poněvadž tuzemská slovesná tvorba potřebuje nejrůznější oživující a osvěžující impulsy tohoto druhu. Navíc se iniciátoři literárních ocenění z uvedeného nadačního fondu nikterak netváří, že objevují Ameriku, nechtějí ani v nejmenším konkurovat cenám stávajícím a zvláště těm nejprestižnějším – například Státní ceně za literaturu, případně „Seifertovce“ nebo „Ortenovce“. Ale také, na rozdíl od jiných vavřínovišť, nenavrhují sami sebe, neprotlačují své rodinné příslušníky, neutíkají se k osvědčené kocourkovské metodě „jánabráchu“ a hned nato zase „bráchanamě“. Fondu jde v prvé řadě o určitou satisfakci ve vztahu k společenskému působení literární produkce, to znamená i k jejímu event. publicistickému rozměru – neboli především o to, aby literatura byla nejenom krásnou literaturou, ale i věcí veřejnou. A to se týká dozajista též literární publicistiky.

Toto zaměření měla reálně symbolizovat jak nově založená a na raném jaře letos udělená Cena Rudolfa Medka (obdržel ji publicista Vladimír Bystrov), tak i nejnovější literární vavřín iniciovaný Nadačním fondem angažovaných nestraníků – totiž Cena Jana Beneše. Čili literární cena, která je pojmenována po tragicky zesnulém nonkonformním spisovateli, několikrát vězněném a po roce 1968 dlouho žijícím v exilu v USA. Beneš si získal tvůrčí renomé již v šedesátých letech, kdy vydával své první antiiluzivní knížky – a jako jeden z mála našich exulantů se po roce 1989 vrátil do vlasti, aby pokračoval ve své tvorbě, pohybující se na rozmezí beletrie, publicistiky a zejména politicky exponované literatury faktu. Jeho novější knihy byly poněkud kvalitativně nevyrovnané, přesto však nezaslouženě nedoceňované, a to jak kritikou, tak čtenáři. Ve všech se ale srdnatě hlásil ke krédu „angažovaného nestraníka“. Ve svých postojích byl radikální až kontroverzní; charakterizuje ho i jedna kuriózní epizoda: když vyšel první díl akademického Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, Beneš ho rozhorleně zavrhl se zdůvodněním, že z tohoto slovníku nevyčte, který spisovatel fízloval a který nikoli. To měl sice pravdu pravdoucí, jenže: jak to proboha mohli literární lexikografové a vůbec literární vědci s nadpozemskou určitostí vědět?

Spisovatel Jan Beneš však dobrovolně odešel z tohoto světa – a holdem jeho památce bude zmíněná cena. Jejím prvním laureátem (bude se udělovat každoročně) se nyní stává známý publicista Jan Rejžek, kdysi též básník, poté taktéž hudební kritik, před dávnými deseti lety spolu s Vladimírem Justem úhlavní katovský oud proslulé televizní Katovny, v níž se tepalo všechno a vše, veřejnoprávní televizi ani trochu nevyjímaje. Těm, kdo Katovnu kritizovali, se dnes možná po ní tuze stýská. Rejžek na sebe upozorňuje rovněž jako autor pravidelných publicistických sloupků v Lidových novinách, v nichž zaníceně komentuje kdeco a leccos: rejdy tajné policie, poměry v kultuře, zvláště v té spjaté s undergroundem, soudobou mentalitu malých lidí i velkých zvířat, jakož i dění v horních patrech našeho fotbalu. Takřečená krásná literatura není prvořadou Rejžkovou parketou, někdy však zajiskří tak trefným sloupkem, fejetonem či komentářem, že by si už dávno zasloužil Cenu Ferdinanda Peroutky – nejprestižnější cenu našeho novinářství.

Té se mu zatím nedostalo, zato však získává Cenu Jana Beneše – a s laudatiem nepřispěchal nikdo jiný než jeho někdejší spolukat z Katovny, teatrolog Vladimír Just. Mělo to jediný háček: Rejžek si musel cenu převzít již v sobotu časně odpoledne, aby stihl poslední ligový zápas jeho milované sešívané Slávie. Schválně, jestli příště Cenu Jana Beneše naopak získá roduvěrný sparťan!

 

Vladimír Novotný

Portál české literatury

19. 5. 2008

 

 

 

 
Český dialog číslo 5-6 2008 "Odškodnění pro Věru Sosnarovou" Tisk Email

 

 Skutečný příběh čtrnáctileté dívky z Brna, která přežila gulag.

 

Věra Sosnarova

Věra Sosnarová

Jména Osvětim, Birkenau nebo Ravensbrück nenechají nikoho na pochybách: za druhé světové války tu v koncentračních táborech umíraly statisíce lidí. Stejný osud ale stihl miliony lidí na Kolymě, v Archangelsku, v Murmansku. V „Souostroví gulag“, jak je popsal Alexander Solženicyn, zahynulo i mnoho československých občanů. Zavlekla je sem sovětská NKVD v r. 1945, ihned po osvobození Československa Rudou armádou. Zpátky domů se jich po Stalinově smrti vrátil jen zlomek. Jednou z těch, která gulag přežila, je paní Věra Sosnarová.

 

K dramatickému osudu paní Věry Sosnarové mne přivedla nová kniha spisovatele Jiřího S. Kupky Krvavé jahody, kterou nedávno vydala Mladá fronta. Její název by se hodil spíš pro filmový horror z hollywoodské produkce. Ve skutečnosti však líčí tragédii, která potkala čtrnáctiletou dívku Věru z Brna. Na jaře roku 1945 ji sovětští vojáci spolu s matkou a devítiletou sestrou nahnali do dobytčích vagónů a odvezli na Sibiř. Důvod? Věřina matka pro ně byla „kontra“, zradila svou sovětskou vlast, protože po občanské válce z Ruska odešla s čs. legionáři. NKVD dobře věděla, kde tyto „zrádce“ hledat: její důstojníci šli najisto podle seznamů, které jim ochotně pomohli sestavit českoslovenští komunisté. Věru a její sestru Naďu čekalo dlouhých osmnáct let v sovětských lágrech a na nucených pracích:

„Byli jsme v Archangelsku, Murmansku, Irkutsku, Vologodská provincie, západní Sibiř, potom Verchnij Uralsk, tam už jsme byli na Urale. Já jsem dělala tolik let v lese, na tý nejtěžší práci. Potom v dolech v azbestě, ten azbest, dyť to byla strašná práca! To víte, zahynulo tam spousta lidí, bylo tam i hodně Čechů. Z Brna spousta bylo, z Prahy, z Českých Budějovic, já si pamatuju, kolik rodin to bylo. Potom se to všechno poztrácelo. Kolik lidí tam potrávili, postříleli,“ vyprávěla mi paní Sosnarová, která dnes žije v malé obci Odrovice u Brna. Na utrpení, které zavlečené Čechoslováky v gulagu čekalo, nemůže zapomenout:

„Nejhorší bylo to mučení, to znásilnění a ten strašnej hlad. Chcíplý ryby jsme dostávali, takový mražený, a kdejakou trávu, kdejakou lebedu. Všecko se pojedlo. Nedívali se, jestli jsi člověk nebo dobytek.

„Jednoho dne se v ženské části probudily tři Rusky. Bolela je hlava a břicho...

„Tyfus,“ zvolal kapitán Petrov. „To nám ještě chybělo.“ Tyfus, nevyhnutelný průvodce špíny, vší, zkažené potravy a nečisté vody. Ke třem ženám přibylo do večera ještě pět mužů. Doktor navrhl zastavit práci, neplnění plánu však mohlo oddálit povýšení kapitána Petrovova o dva až čtyři roky. Vydal proto základní směrnici: Kdo má umřít, ať umře, ale ať nestahuje do hrobu zdravé. Marodi s příznaky tyfu budou shromážděni v baráku šestnáct. Byl to poslední barák v jedné řadě... V noci probudil Věru nezvyklý ruch. „Co se děje?“, ptaly se vyděšené ženské. „Šestnáctka hoří.“

„Tam umřeli ty nakažený.“ Od hořícího baráku se však ozývaly výkřiky děsu a bolesti. „On to dal zapálit i se živejma!“ vykřikla jedna z uvězněných žen...

Yak zaznamenal Věřiny vzpomínky ve své knize spisovatel Kupka. Vězňové nemohli zaživa upalovaným lidem pomoci, stráže by je postřílely. Věra sama v lágru přežila tyfus, těžký úraz, opakované znásilňování i desetidenní samotky ve studené a mokré zemljance, kam se stěží vešla v sedě.

V gulagu musela se svou sestrou zůstat i po Stalinově smrti, kdy se už jiní uvěznění cizinci vraceli domů:

„A když nás už potom chtěli pustit domů, tak nás zase naše vláda nechtěla přijmout. Psala jsem prezidentovi, jednomu, druhýmu, a žádná odpověď mi nepřišla. Zkrátka nám potom řekli, že nás naša vláda nechce.“

Věru Sosnarovou proto i po propuštění z tábora čekaly otrocké práce na rybářské lodi, kde spolu s dalšími uvězněnými ženami zpracovávala ryby. Naučila se i vyrábět formy na odlitky ve slévárně, v kolchoze řídila traktor i kombajn. Stále ale odmítala přijmout sovětské občanství a za každou cenu se chtěla vrátit domů, do Československa. Podařilo se to až v roce 1963...

Do Československa se obě sestry dostaly jen díky tomu, že je jako levnou pracovní sílu byli ochotni přijmout v zemědělském družstvu na Znojemsku.

„Všichni vydělávali pěkné peníze a my jsme dělaly stejnou práci, možno říct, že jsme taky napolo hladem byly, aji když už jsme byly doma. Dvě sta padesát nebo dvě sta sedmdesát korun byl největší výdělek za měsíc. Když jsme šly prosit, proč nám dávají tak málo peněz, tak se tam ozval ten od komunistů a hned: Co byste chtěly? Buďte rády, že jsme si vás ze Sibiře odtáhli! Normálně nám to řekl: Tam byste zdechly z hladu! Jste levná pracovní síla. Musíte deset roků pracovat jak levná pracovní síla. Tak toto nás úplně ubíjelo. Třicet let jsem to v sobě nosila, co byla komunistická strana tady. Nesměla jsem slovo říct, bála jsem se pusu otevřít, a po té revoluci jsem se otevřela, protože už jsem nemohla tu tíhu snést.“

Paní Sosnarovou dodnes trápí, že na československé oběti gulagů se v Česku zapomíná. Sama nedostala žádné odškodnění:

„Vždycky naše vláda, všechny noviny a rozhlas říkají, že v lágrech v Německu byli lidi mučený, o Židech a o všech možných. Ale nikdá v životě nikdo nevzpomene na ty český lidi, který zahynuli na Sibiři. Nemyslete si, že jich bylo málo! Bylo jich hodně. A kdo zůstal živej? Pár lidí zůstalo živejch, co se vraceli domů“...

Osudům lidí, které sovětská NKVD zavlekla v roce 1945 do gulagu, se až do loňského roku věnovalo občanské sdružení „Oni byli první“. Podle jeho předsedy publicisty Vladimíra Bystrova není znám ani přesný počet obětí gulagu:

„Je znám pouze počet lidí, které někdo sháněl, po nichž někdo pátral, a o nichž se tím pádem zachovaly informace v českých, respektive československých archivech. Těch lidí z archivů je kolem čtyř set padesáti a předpokládá se, že ve skutečnosti jich bylo kolem tisíce. To hovoříme jenom o českých zemích. Nehovoříme o Slovensku, kde je to samozřejmě o něčem jiném. Tam to nabývá počtu deseti tisíc.“...

Poznámka:

Výpovědi paní Sosnarové byly záměrně ponechány v autentické podobě, bez pravopisných chyb.

Nedávno jsem se zařekla, že už nebudu číst otřesné příběhy z války... ale tuto knihu jsem zhltla během dvou dnů. Myslím, že by si ji mohli se zájmem a s podivením, čeho jsou „lidé“ schopni, přečíst všichni mladí lidé. Aby pochopili, co jsou bolševici, komunisté zač. A povinně by měli knihu číst všichni ti, kteří říkají, že za komunismu přece nebylo tak zle.

Je neuvěřitelné, že téměř dvacet let po tzv. převratu z komunismu do kapitalismu tuto ženu buzerují dnešní úřady. Jmenovitě ředitelka České správy sociálního zabezpečení Božena Michálková (dle MFDnes), která trvá na tom, že Věra Sosnarová musí dokázat nějakým dokumentem, že strávila kus života v sovětském koncentráku. Jakoby káča nevěděla, že tehdy trýzněným vězňům nikdo žádné papíry ani razítka nevydával. Naopak Věra se svou mladší sestrou se po návratu musely hlásit každý měsíc na StB a slibovat, že nikomu neřeknou kde a jak dlouho byly a co se tam dělo.

Naštěší tu existují i vnímavější lidé. Nadační fond angažovaných nestraníků jí nabízí odškodnění.

 

Milena Štráfeldová

Český dialog

13. 5. 2008

 

 

 

 

 

 

 
« ZačátekPředchozí12345678DalšíKonec »

Strana 7 z 8
Právě připojeni - hostů: 153  ÚVOD Z médií
Přihlásit se
Mapa webu

HOME - ÚVOD