Laudatio Dr. Vladimíra Kříže křest knihy Sonety Jiřího Hejdy 19. 1. 2011 Tisk Email

 

Křest knihy Jiřího Hejdy SONETY 19.1.2011

 

Tajný zázrak Jiřího Hejdy

Kdyby se situace v Československu po roce 1945 ubírala stejným směrem jako třeba ve Francii nebo v Itálii, dovedu si představit, že by už během 60. let značka Hejdovy Továrny kuchyňských zařízení zářila neony v různých evropských metropolích. V takovém případě by ale před námi neležela jeho sbírka Sonety, neměli bychom rukopisy řady Hejdových povídek, románu  Útěk nebo pentalogie Národ sobě, které spolu s jeho publicistikou připravuje nakla-datelství Euroslavica postupně k vydání. Pokud by snad Hejda napsal autobiografii, byla by o životě úspěšného ekonoma a podnikatele a asi by se nejmenovala Žil jsem zbytečně. Kde však leží hranice mezi zbytečným a nezbytným v dobách, v nichž, řečeno Hejdovým veršem, “tma, nenasytný žrout, zdávila město”?

Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges napsal roku 1943 pozoruhodnou povídku Tajný zázrak. Situoval ji do místa pro Argentince dost exotického, do Prahy v prvních dnech nacistické okupace. Český literát židovského původu Jaromír Hladík je zatčen a “pour encou-rager les autres” z nicotných - ovšemže rasových - důvodů odsouzen k smrti. Ve své cele hloubá nad existenciálními problémy a začne po paměti skládat veršované drama, jehož tématem je cykličnost času a lidských osudů. V den popravy Hladík samozřejmě není zdaleka hotov; když se pak ocitne před popravčí četou, uvědomí si, že se čas zastavil. Vojáci strnou v pohybu, kapky deště zůstávají viset ve vzduchu. Byla mu poskytnuta doba na dokončení díla. Aniž by pociťoval hlad či nepohodlí, nehybný Hladík může soustředěně domýšlet své drama, charaktery postav, kompozici děje, dlouho vybrušovat své hexametry. V okamžiku, kdy nalezne poslední přívlastek, dokáže pohnout hlavou. Déšť padá k zemi, kulky letí ke svému cíli. Tolik Borges.

Pět let po vydání povídky zachvátí Československo další nemilosrdný a mstivý  tota-litní režim. Věznice se opět plní českými vlastenci. Mezi nimi je i Jiří Hejda, který unikne popravě jen proto, že scénář monstrprocesu - pořádaného rovněž pro sadistické “povzbuzení ostatních” - neposlal všechny obžalované na šibenici šmahem. A jako by se naplňovala spirála borgesovského času, na doživotí odsouzený Hejda začíná po paměti postupně skládat své jedinečné sonetové věnce, aniž si dělá iluze, že by mohly či směly být zveřejněny. (Ostatně jejich knižních vydání se autor sám nikdy nedožil.) Obdivovatele Borgesových šarád nepře-kvapí, že Hejdovo jméno má stejné iniciály jako jméno hrdiny povídky Tajný zázrak, že sama stavba sonetového věnce je šaráda, v níž poslední verš jednoho sonetu je prvním veršem následujícího, poslední verš posledního čtrnáctého sonetu  prvním veršem sonetu prvního (kruh se uzavírá) a všech čtrnáct prvních veršů tvoří smyslupný celek - korunu, věnec, tak zvaný sonet královský. Hladíkovo drama Borges popisuje tak, že v závěru přichází na scénu “první postava a opakuje slova, která pronesla v první scéně prvního dějství”. Na rozdíl od Hladíka však Hejda skládá v reálném čase, je vystaven brutálnímu týrání, trpí hladem, zimou, obavami o osud svých nejbližších i o budoucnost své vlasti. Jedinou oporu mu skýtá vlastní vůle a muklovská solidarita v kriminálech padesátých let.

Tu se otevírá další Borgesovo téma, které skutečný život za Hejdova nedobrovolného přispění koriguje - téma paměti, jež nemusí být jen chaotickou snůškou nesdělitelných či zby-tečných vzpomínek. Literární historik Jiří Pelán v závěrečné studii k našemu vydání vysoce hodnotí myšlenkovou i formální kvalitu Hejdových věnců sonetů: “Takové zvýznamnění formy je v historii novodobé poezie skutečně unikátní. A jako by se v těchto drastických souvislostech vrátilo i samo prapůvodní poslání veškeré formální práce: fixovat slovní řady takovým způsobem, aby odolaly času a pevně se uhnízdily v paměti žakéřů, jejichž úkolem je předat je dalším generacím.” Já bych šel i dál do historie: slovesnost, uchovávaná v paměti, stojí u samého zrodu naší evropské literární tradice. Od homérských eposů k severským ságám vidíme, jak paměť odfiltrovává z textu podružnosti, zadržuje a dál zpracovává pouze to, co stojí za to si pamatovat. Proto jsou dávné rozsáhlé eposy jakousi encyklopedií myšlenkového světa, kultury, ale také emocí a vášní tehdejších dob i tehdejších generací a současně tomuto kulturnímu univerzu dodávají pevné a mnohdy i závazné obrysy. Totéž můžeme v sevřené , úsporné podobě spatřit ve více než dvou tisících Hejdových veršů, v komplexnosti škály jeho deseti prokomponovaných sonetových věnců. Ta se rozpíná od věnce intimního milostného vyznání, přes obdiv ke krásám “spatřeným” (jak by pravil Mácha) v české krajině všech ročních období, k věncům, jež jsou reminiscencí českých dějin, aktuální politiky a stavu společnosti až po reflexi existenciálních otázek jednotlivce i lidstva uprostřed mlčícího vesmíru. Jak se to autorovi zdařilo, nechme - jak sám Hejda napsal v předmluvě – na čtenáři.

Ptejme se ale, z jakých pozic Hejda o těchto tématech jako básník promlouvá. V jeho charakteru se protíná řada vlastností, zdánlivě protikladných, ale typických pro prvorepubli-kového intelektuála ve své ryzí podobě. Na první pohled upoutá jeho velká praktičnost, racionalita i vůle a ctižádost: uchopit vzpouzející se problém, zkrotit jej, osedlat a dorazit na něm první do cíle. To jej sbližovalo s baťovskou školou. (Ne nadarmo jej Baťa jako předního ekonoma chtěl získat pro svůj podnik a Hejda - příznačně ń odmítl s tím, že by se ocitl ve střetu zájmů a nemohl by svobodně psát; Baťa - také příznačně - jeho rozhodnutí naprosto respektoval. Tedy vítězit vždy čestně a ne za každou cenu.) Kromě toho pociťujeme autorovo přirozené, žité vlastenectví bez náznaku šovinismu nebo xenofobie a s příslušnou mírou sebekritičnosti i skepse. Být vlastencem znamená pro Hejdu pracovat pro obecný prospěch, který jediný může zajistit skutečný a trvalý prospěch vlastní. A především pak vnímáme jeho hluboké demokratické cítění, sociální étos, úctu k práci jiných i k jejich názorům, korektní cesty k prosazování třebas i bolavé pravdy. Sám byl ateista, ale respektoval duchovní rozměr existence. Tyto zmíněné rysy řadí Hejdu po bok dalších osobností první republiky - ostatně jeho přátel a kolegů z novin: Ferdinanda Peroutky, bratrů Čapkových (Sonety naznačují, že by měl blíže spíš k hloubavějšímu i jadrnějšímu Josefovi než k uhlazenějšímu Karlovi), Josefu Palivcovi. To vše se stalo fundamentem dramatické i jímavé osobní výpovědi, vzniklé z “vnitřní potřeby” a tvořící autorovo světonázorové “vyznání víry”.

Onen borgesovský “tajný zázrakě” díla, uchovávaného v paměti, se pro nás tedy stal zjevným. Rád bych doufal v další zázrak - aby se ideály, které Jiří Hejda zastával, o kterých psal a podle nichž žil, staly znovu součástí naší dnešní praxe.

Vladimír Kříž, nakladatelství Euroslavica

(předneseno v Praze v Kolovratském paláci Senátu na křtu Hejdových Sonetů 19. ledna 2011)

 

 
Právě připojeni - hostů: 104  ÚVOD Vydání Sonetů Laudatio Sonety Vladimír Kříž
Přihlásit se
Mapa webu

HOME - ÚVOD