Josef Vlášek: Úvodní slovo při předávání cen Torzo naděje 24.2.2012 Tisk Email

 

Josef Vlášek předávání cen Torzo naděje 24.2.2012

O charakteru, srovnávání a strachu

Úvodní slovo Josefa Vláška

na předávání cen Torzo naděje,

Zrcadlová kaple, Klementinum Praha,

24. února 2012

 

     Ve svém krátkém vstupu bych se rád zmínil o třech pojmech, jsou to: charakter, srovnávání a strach. Všimněte si, jak málo skutečných charakterů se napříč politického spektra vyskytuje. Člověk aby je po vzoru řeckého filozofa za bílého dne se svítilnou hledal. A to nám ještě takové osobnosti z politiky mizí, buď dobrovolně, nebo jsou vytěsňovány. Naopak se naštěstí ozývají občanské iniciativy, vědci, spisovatelé, právníci, stále se najdou odvážní novináři. Vznikají občanská sdružení pro boj s korupcí a dalšími neřády. Vyskytnou se i ti, kdož se zastávají neprávem stíhaných (ano, i v dnešní době!), šikanovaných, okrádaných, všelijak zostuzovaných a "proháněných".

     A tak se charaktery do našeho života vracejí. Jen ještě houšť by to chtělo!

     A nyní ke srovnávání. Jde o běžnou, docela všední činnost, takže si musíme uvědomit, že nás všechny provází od kolébky ke hrobu. A přece právě ze srovnávání vznikl na velkém myšlenkovém předělu mezi 18. a 19. stoletím nový princip humanitního vědeckého zkoumání – komparatistika. Po celá minulá dvě století se rozvíjela srovnávací jazykověda, srovnávací literární věda, srovnávaly se různé právní systémy i rozmanitá náboženství (srovnávací religionistika).

     Co je vlastně ono srovnávání? V encyklopedii se dočteme, že "srovnání spočívá v porovnání několika objektů, jehož cílem je nalézt a zjistit jejich shodné nebo rozdílné znaky. Srovnání tvoří nejdůležitější předpoklad možnosti zobecnění a je nutným článkem při vytváření úsudku metodou analogie." Je to řečeno výstižně, ale dost učeně. V každém případě z řečeného vyplývá, že bychom se při pozorování světa kolem nás měli srovnávání více a hlouběji věnovat. Rozhodně nám pomůže vyznat se v našem životě i v životě společnosti. Od doby, kdy jsem rozum bral, mi srovnávání pomáhalo, a od doby, kdy jsem se šťastnou náhodou postupně seznámil se dvěma oblastmi komparatistiky (lingvistickou a literární), jsem se začal orientovat i v mnohem složitější problematice. Ale zanechme chvály srovnávání a komparatistiky a podívejme se na konkrétní případ ze života.

     Před deseti lety, v únoru 2002 navštívil novácký Kotel paní kotelnice Jílkové (pamatujte, že ona je tady pro vás!) tehdejší ministr vnitra a pozdější premiér Stanislav Gross. Na dotaz z publika mimo jiné pravil:

"Hučín spáchal řadu trestných činů a ti, kteří se jej zastávají, se budou divit!" A ještě ujistil, že proces bude tentokrát veřejný (pochopitelně opět nebyl). Ale to předbíhám.

     V březnu téhož roku byl Vladimír Hučín propuštěn z téměř roční vazby a čekaly ho ještě čtyři roky martyria, než bylo shledáno (mimo jiné i ústavním soudem), že je ve všech sedmi trestních kauzách nevinen.

     Nebudeme v této situaci srovnávat věci nepodstatné (jako že Gross je jméno německé, Hučín jméno české či moravské), ale věci podstatné a jejich následky. Gross tvrdil (ať už úmyslně nebo neúmyslně) nepravdu, klamal, stoupal politicky a pomocí podivných afér značně zbohatl. Hučín se nedočkal otevřeného procesu, nebyl zbaven mlčenlivosti a přestože jej soud postupně očistil ze všech sedmi "hlavních hříchů", zchudl, přišel o rodinu, o zaměstnání, byl dále pomlouván a všelijací grázlíci po něm plivali; není to tak dávno, co si na zcela očištěného Hučína neodpustil uplivnutí ani Václav Klaus, t. č. z božího dopuštění český prezident.

     A teď si, vážení posluchači, sami odpovězte na otázku, kdo má charakter a kdo je bezcharakterní.

    Hučínův případ je cosi jako lakmusový papírek při posuzování nejen našeho právního prostředí, ale i celkového stavu společnosti. Mluví se běžně o zločinném, mafiánském spolčení určité části policie, prokuratury, soudů, ale právě Hučínův případ ukazuje, že tento "řetězec" vede dál – až do vlády a snad i na Hrad, ale především do kalných vod tajných služeb. Tam bylo a pravděpodobně dosud je pověstné klubko zmijí. Kdo se vzepře, projeví charakter, kdo koná svědomitě svou práci, musí odejít nebo bude odejit. Vladimír Hučín poukazoval na nebezpečí extremismu (měl to v popisu činnosti). Dlouho byl za svou profesionálně odváděnou práci chválen a odměňován, ale jakmile začal upozorňovat na extremismus levicový – i v souvislosti s výbuchy na severní Moravě – musel odejít, protože by se provalila pravda, kterou měl na dosah. A protože se odmítl prospěchářsky přizpůsobit (to by mohl dnes být už třeba generálem), musel být křivě obviněn a pošpiněn. Bylo nutno ho zničit, protože se nehodlal přizpůsobit.

     Jak na tomto místě nepřipomenout zlatou zásadu jakéhosi Džugašviliho: "Je člověk – je problém; není člověk – není problém."

     Pravda, už nemáme velké politické procesy, trest smrti je zrušen (i když je tu a tam někdo zabit, popraven nebo nenávratně zmizí – bohužel i z řad Hučínových spolupracovníků). Již se nejedná o masovou likvidaci obtížných "živlů", ale jsme svědky psychického a ekonomického týrání nejen jednotlivců, ale v mnoha případech i celých rodin, dnes se pracuje metodou zastrašování, vyvoláváním ustavičného strachu, ničením lidské osobnosti strachem.

     Vraťme se však ještě k Torzu naděje. Tato Halasova sbírka je sice útlá (obsahuje jen 11 básní), ale nezapomenutelná.

     V básni Praze varuje:

Jenom ne strach Jen žádný strach.

     A končí takto:

Myslete na chorál

Malověrní

Myslete na chorál

     Nezapomenutelný je i závěr proslulé Mobilizace. Halas nejprve cituje Jana Nerudu:

„Dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo - jen dál, jen dál!"

     a na to rovnou navazuje konečné trojverší:

Hle žezlo veršů

které básník odkázal

Naději vaší. Naději mé

     A proto i naše Torzo naděje.

***

 

 Udělení cen Torzo naděje 24.2.2012

 

 
Právě připojeni - hostů: 46  ÚVOD Ceny Torzo naděje Torzo naděje 24.2.2012 Josef Vlášek úvodní slovo
Přihlásit se
Mapa webu

HOME - ÚVOD