Vladimír Bystrov: Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček Tisk Email

 

 

Vladimír Bystrov Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček

 

Vladimír Bystrov

Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček

Pokus o esejistický výklad stále nepříliš známého zločinu z r. 1945

 

Vladimír Bystrov

"Autorova poněkud osobní předmluva."

 

 

Již potřetí vstupuji do téže řeky plné smutku a zla, lidské velikosti a malosti, do řeky neustále vyvrhávající na břeh dosud neznámá svědectví o síle a slabosti člověka a současně jiná taková svědectví neustále hlouběji a hlouběji pohřbívající na dně času, který nám dovoluje líčit naši minulost krásnější,než byla, protože její poznání se nám stále více vzdaluje a můžeme lhát. A vlastně to ani není potřetí, neboť rozkrývat nepříliš lichotivé okamžiky, hodiny, dyny, měsíce a roky, v nichž se občané naší země po odchodu okupantů, kteří nikdy nepředstírali, že nejsou okupanty, ocitli, aniž by si to připouštěli,napospas jiným okupantům, kteří se však tvářili jako osvoboditelé, přátelé a mesiáši nového lepšího světa, vždy znovu znamená pokoušet se proniknout bahnem minulosti ještě dál.

A proto není divu, že po patnácti letech bádání o okolnostech únosů československých občanů po druhé světové válce do Sovětského svazu a snahy porozumět myšlení a rozhodování autorů sovětského represivního systému jako základního kamene existence a budování režimu, zaštiťujícího se ideály komunistické společnosti, po desítkách či možná už stovkách článků, řadě překladů či vlastních knih, v nichž jsem usiloval seznámit českou veřejnost s fenoménem bulavu,mne poznání možná jeho nevysvětlitelnosti zbavilo síly pokračovat.

Ale pak jsem si uvědomil, že Hérakleitův výrok panta rhei bývá někdy vykládán také méně kategoricky a ještě bych se mohl pokusit opřít o jeho verzi“jsme a nejsme, do stejné vody vstupujeme a nevstupujeme“, řeka je sice stále kalná a plná usazeného a občas zvířeného zla, ale my jsme přece každou hodinu, každý den, každý měsíc a každý rok jiní. A když mne neúnavný spiritus agens Nadačního fondu angažovaných nestraníků Josef Vlášek vyzval, abych ještě alespoň jednou napsal, jak hned po druhé světové válce byly desítky tisíc československých občanů násilně odvlečeny do sovětských gulagů, kde většina zcela opuštěna zahynula, souhlasil jsem. Vstoupil jsem tedy potřetí do stejné vody nelahodných, hrůzných a odpudivých informací, ale tentokrát již s více než dosud hlubokým přesvědčením o tom, kdo všechno to zlé, co bylo učiněno, vlastně učinil. Učinili to totiž, marná sláva, lidé žijící s námi, kolem nás, vedle nás, nikoliv nějaká odpudivá saň , sídlící za hradbami moskevského Kremlu a naplňující své krvavé sny o světovládě, učinili to lidé, kteří se shlédli v násilí jako nejúčinnější cestě ke kýženému štěstí, lidé, kteří se snažili přidat nebo alespoň přitřít, lidé, kteří se snažili ulahodit, lidé, kteří se snažili vyhnout nebo alespoň zavírat oči, protože přece co měli dělat.

A tak nikdo ani nezvedl hlas, nikdo ani nebouchl do stolu, když lidé odvedle zmizeli neznámo kam, raději si to ani nedomýšlet. Nikdo se neodvážil ani pomyslet na to, že Československo obnovené po druhé světové válce je pouze iluze, loutkový útvar, že jeho občané mají pramálo svobod, a navíc tomu radostně přitakají, nikdo si nepřipustil, že politická reprezentace obnovené Československé republiky je stejně kolaborantskou , jako byli politici reprezentující Němci dosazenou okupační správu po devětatřicátém, nikdo si nedovolil jen pomyslet na to, že tichým skloněním hlav se československá poválečná reprezentace stala spoluviníkem osudu svých spoluobčanů deportovaných do gulagů a i ona byla odpovědna za jejich zmařené životy.

V tom je tato třetí knížka jiná než předcházející. A také v šíři poznámkového aparátu, jehož podrobnost a důkladnost byly diktovány reflexí na důsledek téměř půlstoletí trvajících snah vštípit české společnosti deformovaný obraz jejích dějin, jimž je tragický propad vůbec historického vědomí až k základní historické ignoranci. Prostě potřetí jsem vstoupil do stejné řeky smutku a zla, do řeky neustále vrhající na břeh dosud neznámá svědectví o síle a slabosti a současně jiná taková svědectví neustále hlouběji pohřbívající na dně času, ale už jsem byl jiný než při předcházejících knížkách.

V Praze 2. dubna 2009

 

 

Edice Prostopravdy Nadačního fondu angažovaných nestraníků

 

 

Edice Prostopravdy – svazek 1

Edici vydává Nadační fond angažovaných nestraníků

V nakladatelství Euroslavica

 

 

 

Odkaz na prodej :

http://www.kosmas.cz/knihy/148875/sovetska-brutalni-svevole-a-ceskoslovensky-ustraseny-kralicek/

 

 

 

 

 

 

Již potřetí vstupuji do téže řeky plné smutku a zla, lidské velikosti a malosti, do řeky neustále vyvrhávající na břeh dosud neznámá svědectví o síle a slabosti člověka a současně jiná taková svědectví neustále hlouběji a hlouběji pohřbívající na dně času, který nám dovoluje líčit naši minulost krásnější,než byla, protože její poznání se nám stále více vzdaluje a můžeme lhát. A vlastně to ani není potřetí, neboť rozkrývat nepříliš lichotivé okamžiky, hodiny, dyny, měsíce a roky, v nichž se občané naší země po odchodu okupantů, kteří nikdy nepředstírali, že nejsou okupanty, ocitli, aniž by si to připouštěli,napospas jiným okupantům, kteří se však tvářili jako osvoboditelé, přátelé a mesiáši nového lepšího světa, vždy znovu znamená pokoušet se proniknout bahnem minulosti ještě dál.

A proto není divu, že po patnácti letech bádání o okolnostech únosů československých občanů po druhé světové válce do Sovětského svazu a snahy porozumět myšlení a rozhodování autorů sovětského represivního systému jako základního kamene existence a budování režimu, zaštiťujícího se ideály komunistické společnosti, po desítkách či možná už stovkách článků, řadě překladů či vlastních knih, v nichž jsem usiloval seznámit českou veřejnost s fenoménem bulavu,mne poznání možná jeho nevysvětlitelnosti zbavilo síly pokračovat.

Ale pak jsem si uvědomil, že Hérakleitův výrok panta rhei bývá někdy vykládán také méně kategoricky a ještě bych se mohl pokusit opřít o jeho verzi“jsme a nejsme, do stejné vody vstupujeme a nevstupujeme“, řeka je sice stále kalná a plná usazeného a občas zvířeného zla,  ale my jsme přece každou hodinu, každý den, každý měsíc a každý rok jiní. A když mne neúnavný spiritus agens Nadačního fondu angažovaných nestraníků Josef Vlášek vyzval, abych ještě alespoň jednou napsal, jak hned po druhé světové válce byly desítky tisíc československých občanů násilně odvlečeny do sovětských gulagů, kde většina zcela opuštěna zahynula, souhlasil jsem. Vstoupil jsem tedy potřetí do stejné vody nelahodných, hrůzných a odpudivých informací, ale tentokrát již s více než dosud hlubokým přesvědčením o tom, kdo všechno to zlé, co bylo učiněno, vlastně učinil. Učinili to totiž, marná sláva, lidé žijící s námi, kolem nás, vedle nás, nikoliv nějaká odpudivá saň , sídlící za hradbami moskevského Kremlu a naplňující své krvavé sny o světovládě, učinili to lidé, kteří se shlédli v násilí jako nejúčinnější  cestě ke kýženému štěstí, lidé, kteří se snažili přidat nebo alespoň přitřít, lidé, kteří se snažili ulahodit, lidé, kteří se snažili vyhnout nebo alespoň zavírat oči, protože přece co měli dělat.

A tak nikdo ani nezvedl hlas, nikdo ani nebouchl do stolu, když lidé odvedle zmizeli neznámo kam, raději si to ani nedomýšlet. Nikdo se neodvážil ani pomyslet na to, že Československo obnovené po druhé světové válce je pouze iluze, loutkový útvar, že jeho občané mají pramálo svobod, a navíc tomu radostně přitakají, nikdo si nepřipustil, že politická reprezentace obnovené Československé republiky je stejně kolaborantskou , jako byli politici reprezentující Němci dosazenou okupační správu po devětatřicátém, nikdo si nedovolil jen pomyslet na to, že tichým skloněním hlav se československá poválečná reprezentace stala spoluviníkem osudu svých spoluobčanů deportovaných do gulagů a i ona byla odpovědna za jejich zmařené životy.

V tom je tato třetí knížka jiná než předcházející. A také v šíři poznámkového aparátu, jehož podrobnost a důkladnost byly diktovány reflexí na důsledek téměř půlstoletí trvajících snah vštípit české společnosti deformovaný obraz jejích dějin, jimž je tragický propad vůbec historického vědomí až k základní historické ignoranci. Prostě potřetí jsem vstoupil do stejné řeky smutku a zla, do řeky neustále vrhající na břeh dosud neznámá svědectví o síle a slabosti a současně jiná taková svědectví neustále hlouběji pohřbívající na dně času, ale už jsem byl jiný než při předcházejících knížkách.

V Praze 2. dubna 2009

 

 

 
Právě připojeni - hostů: 100  ÚVOD Články Hlavní Vladimír Bystrov: Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček
Přihlásit se
Mapa webu

HOME - ÚVOD