Jan Dědeček při udělení NFAN ceny Torzo naděje Janu Mišíkovi 27. listopadu 2013 v Obecním domě v Praze

Nechte zpívat Mišíka!

Nazval jsem své laudatio citátem nápisu, který se v první polovině osmdesátých let objevil na kachlíkové stěně budovy Dopravního podniku. Jezdil jsem tenkrát okolo tramvají z nádraží Libeň do centra za slečnou a za Burianem a byl jsem pyšný, ten nápis se tak trochu týkal i mě. Vladimír měl tehdy připravené famózní elpíčko, které se jmenovalo podle klíčové písničky Dvacet deka duše. Byl jsem autorem textu a ve své pýše na dílo eznámého pisatele bojujícího za svobodu vyjadřování jsem si vůbec neuvědomoval, že když nebude tohle elpíčko, nebudou ani prachy. Protože totalita netotalita, OSA vždy fungovala vzorně a textařské tantiémy se samozřejmě řídily počtem prodaných kusů a frekvencí provozování. A tak jsem nakonec zůstal chudej, protože Mišíka zpívat nenechali, ale jak vidno, už tenkrát mě Vladimír nepřímo vedl k morálce a chránil mě před „upadnutím do věcí“, abych parafrázoval Jana Patočku.

Nemohli ho nechat zpívat, na Národním výboru seděl nablblý kulturní inspektor Trojan. A ačkoli Mišíkovy písně nikdy nebyly otevřenými politickými protestsongy, vždy v nich byla především poezie a důvtip, tedy dvě věci, jichž se komunistickému establišmentu nedostávalo. A nedostává se dodnes. A to nemluvím o melancholii Václava Hraběte, kterou dokázal jedinečně ztvárnit a přenášet na publikum, to nemluvím o Kainarových mnohoznačných verších, v nichž si Vladimír vždy dokázal vybírat velmi citlivě.

Zdravý cit pro situaci si Vladimír Mišík uchoval i ve chvíli, kdy se ozvala vábnička z Hradu. Mnozí překvapili tím, že neodolali, Vláďa nezklamal. Myslím, že jeho přístup k prezidentskému pohlazení, má kořeny v přátelství. Já sám patřím jen širšímu okruhu jeho kamarádů, ale jak Vladimíra už léta zpovzdálí pozoruju, zdá se mi, že přátelé, jimiž je obklopen, jsou tak báječní lidé, že už kvůli nim, kdyby kvůli ničemu jinému, bylo třeba odmítnout. To by pak nebylo s kým chodit na pivo a na panáka.

Naděje nikdy nebylo víc než torzo. Sto procent, to už není naděje, to je komerční jistota. S tou rocker a básník nepracuje. Po celá dlouhá léta totality nám nejen svým jímavým projevem, ale také svým neomylným vkusem tak trochu ukazoval cestu, poskytoval docela normální radost a to všechno dohromady znamenalo pro nás, co jsme ho poslouchali, docela slušné torzo naděje. Rozdal jí už hodně, je dobře, že mu ji dnes můžeme kousek vrátit. Nechte zpívat Mišíka!

Vladimíru Mišík při udělení NFAN ceny Torzo naděje 27. listopadu 2013, Riegrův sál Obecního domu Praha

Fotomomentky